3/12 Umět se zdravě naštvat

Ve třetí dvacetiminutovce povídání s Petrou Markovou jsme se na úvod zaměřili na úplné začátky jejího hledání vlastní verze úspěchu.

Jak se desetiletá Petra rozhlížela kolem sebe? Čeho si všímala u profesí svých rodičů i ostatních dospělých v ulici? Co ji na přelomu dětství a dospívání inspirovalo, a čemu se chtěla v životě vyhnout?

Přeneseme se s Petrou do doby, kdy "Eminem ještě neexistoval", kdy MTV bylo možné sledovat jen na návštěvě u kamarádky, a kdy se první brigáda nenašla na internetu, ale na nástěnce.

Zmíníme i Petřinu "kariéru" v modelingu, první nasávání informací od podnikatelů vzešlých z divokých devadesátých let a o hledání prvního dobrého nápadu na podnikání.

Co ještě nám Petra prozradila ze svého života? Zážitky z multilevelového prodeje elektroniky, zkušenosti se vztahem, ve kterém byla pro partnera jen ozdobou, i to, jak někdy člověka může namotivovat pohled na bazén. I vy, kdo znáte Petru mnoho let, se můžete o ní vždy dozvědět něco nového, něco zajímavého, a hlavně něco, z čeho se vy sami můžete poučit a čím se můžete inspirovat.

Luko Karavan: Dobrý den, jsme tu potřetí s paní Petrou Markovou. Minule jsme se rozloučili s krásným poselstvím: „Vstupujte pouze s úsměvem.“ Doufám, že s tím samým úsměvem dnes vstoupíme do dalšího dílu. Řekněte mi, když se budeme vracet k tématu úspěchu a co pro vás znamená dnes – jak si ho představovala malá Petra Marková? Zkuste se vrátit zpět a vzpomenout si, co pro vás znamenal úspěch, když vám bylo 15 nebo třeba 10 let. Kdo pro vás tehdy byl úspěšný člověk? Byl to nějaký zpěvák, bohatý soused s větším autem, nebo někdo jiný?

Petra Marková: V té době to pro mě spíš bylo spojené s tím, jakou má kdo práci. Když si vzpomenu na maminky mých kamarádů a kamarádek v ulici, vnímala jsem to takto: Jedna maminka pracovala v pekárně, a domů vždy nosila rohlíky, koblihy, takže u nich bylo vždy něco k jídlu – ke snídani, svačině nebo večeři. Jiná maminka byla švadlena, takže domů nosila zbytky látek, ze kterých doma šila oblečení, třeba trička nebo ponožky. A pak tam byla jedna maminka, která pracovala v bance. Na rozdíl od ostatních nic domů fyzicky nenosila, ale chodila hezky upravená a působila vždy velmi spokojeně a vyrovnaně.

Pamatuji si, že jsem si tehdy říkala, že ta maminka „nosí domů peníze a spokojenost.“ Její rodina pravidelně jezdila k moři, tehdy do Jugoslávie, a doma měli věci, o kterých jsem já jen snila – třeba ten walkman, který jsem si tehdy teprve přála. Tohle pro mě bylo inspirativní a říkala jsem si, že asi tímhle směrem bych se měla vydat.

LK: Takže jste hledala spíše praktické příklady ze života.

PM: Ano, tehdy to pro mě nebyli nebyly bohatí hokejisté, fotbalisté nebo modelky. Internet ani satelitní televize nebyly ještě u nás běžné. Pravda, slavní zpěváci a podobně existovali a fascinovali mě, ale nebylo to o tom, že by si je člověk mohl dovolit následovat.

Pro mě bylo důležité, aby máma byla doma, věnovala se mi a aby měla peníze, abychom si nemuseli pořád říkat, že na něco nemáme. Cítila jsem, že pocházím z chudé rodiny, i když objektivně to tak nebylo – byly i rodiny, které na tom byly mnohem hůře. My jsme byli učitelská rodina, ale mně to přišlo, že se máma obětuje někde jinde – ne finančně, ale svým časem a energií. A to jsem tehdy vnímala tak, že by za to měla dostávat lepší finanční ohodnocení.

Když jsem pak byla na škole a vydělávala své první peníze, s kamarádkou jsme tehdy narazily na to, že se otvíraly nové kanceláře a pozvali nás tam. Známá tam nosila šampaňské a rozdávala ho lidem, nebo stála u nějakého stánku s občerstvením, nabízela jednohubky se zelím a podobně. Byla to také práce hostesky v supermarketech, kde jsme propagovaly různé výrobky, například sýry a šunky, a nabízely jsme lidem ochutnávky.

Díky té kamarádce jsme se dostaly do modelingové agentury, která hledala hostesky na vyšší úrovni. Moje kamarádka se chtěla stát modelkou, takže jsem jí často doprovázela, ačkoliv jsem tam fungovala spíše jako její bodyguard. Byla dost stydlivá, takže jsem se nechala přemluvit a šla s ní. Díky ní jsem se nakonec dostala i na některé projekty, o které bych sama asi zájem neměla.

Jednou mě přesvědčila, abych šla na casting, kde bylo asi deset firemních zástupců, všichni muži, a holky tam musely chodit v plavkách a ukazovat své vnady. Mně bylo tehdy 15 let a už mi to přišlo dost ponižující. Koukala jsem na ty muže a přemýšlela, co bych jako žena musela udělat, abych místo toho mezi nimi seděla a vybírala si modelky já. To mě tehdy začalo hodně zajímat, zajímaly mě příběhy těch lidí – jak se dostali tam, kde jsou.

Musím říct, že někteří z těch mužů byli opravdu sdílní a na dalších akcích jsem poslouchala jejich příběhy, hlavně těch devadesátkových podnikatelů. Někteří z nich dnes mají obrovské firmy, jiní to tolik nezvládli. V té době to často bylo pokus-omyl, ale už tehdy jsem se začala zajímat o to, co podnikání vlastně znamená.

LK: Jak se tehdy takové příležitosti vyhledávaly? Bez internetu...

PM: My jsme měli nástěnky ve škole, kam některé firmy dávaly inzeráty na brigády pro mladé od 15 do 18 let. Hodně toho bylo přes noviny, inzertní noviny nebo přílohy časopisů a novin, kde lidé nabízeli, prodávali nebo sháněli různé věci. Brigády se inzerovaly i v supermarketech, kde se taky objevovaly různé nabídky.

Ale hodně toho fungovalo přes známosti, podobně jako dnes. Seznámili jste se s někým, kdo vás představil někomu dalšímu, a tak to šlo dál. Už tehdy fungovalo, že když někoho znáte, víte, do čeho jdete. Nebylo to jako dnes, kdy si o někom můžete všechno zjistit online. Tehdy jste se museli spolehnout na první dojem a na to, jak vám ten člověk připadal. Šlo o důvěru a o to, jestli si podáte ruce a věříte si.

Přemýšlím, jak se ten můj pohled na úspěch vyvíjel dál. Když jsem měla jít na vysokou školu, byl to jeden z důvodů, proč jsem nechtěla hned pracovat. Pořád jsem měla pocit, že se musím nejdřív něčím stát. Podnikání mi přišlo jako něco lepšího, než co jsem znala - můj táta pracoval například v dolech, dělal různé práce. Já jsem si tehdy říkala, že bych chtěla najít nějaký nový styl života, přemýšlela jsem o různých možnostech. I když bylo čerstvě po lidtopadu 1989, všichni mi stále radili, jak by to mělo být, přišlo mi, že mě neustále tlačí do toho, abych šla pracovat do nějaké továrny, kde bych měla pevně stanovené časy, kdy přijít a kdy odejít, odpracovala bych si to, měla bych čistou hlavu a šla bych domů. Ale tohle bylo přesně to, co jsem nechtěla. Cítila jsem obrovskou možnost svobody a seberealizace a to u mě převažovalo. Vůbec jsem si nepřipouštěla možná negativa, protože jsem věřila, že všechno bude lepší než ta šeď, kterou jsem nějakým způsobem zažila.

LK: Myslela jste na to, co bude, když to nevyjde? Že třeba ta další varianta pak je prostě se vdát, mít děti a tak dále?

PM: Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Měla jsem zkušenost ze střední školy, kdy jsem chodila se starším klukem z bohatší rodiny, který se začal ochomýtat okolo podnikání. Tam jsem si zažila, jaké to je být někomu jenom ozdobou. Bral mě na různé párty a dával mi najevo, že mám držet hubu a krok, jenom se usmívat, být jeho doplněk. To pro mě byla další lekce. Už předtím jsem si uvědomila, že nechci být jako modelky, které se kroutí před chlapama, co si vybírají, kdo bude roznášet šampaňské. Chtěla jsem být spíše na straně těch podnikatelů, kteří si vybírají.

Začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych celý život strávila vedle někoho, kdo by mi jen říkal, ať se usmívám. Říkala jsem si, že bych možná vydržela od 20 do 30 let chodit s někým, kdo by chtěl děti, ale jaká je jistota, že mě v třiceti neodkopne a nenajde si novou dvacítku? Nechtěla jsem skončit jako samoživitelka s dítětem.

Tahle zkušenost mi dala lekci, že neumím držet hubu a krok, a to nejen ve vztahu, ale i v zaměstnání. V práci jsem měla problémy, protože jsem říkala, co se mi nelíbí a co by se mělo změnit. To se nelíbilo ani šéfům, ani kolegům, protože jsem možná naznačovala, že nedělají dost. Chtěla jsem pořád něco víc a brala jsem to jako evoluci, vývoj, že bychom se měli stále zlepšovat. Nakonec jsem se s tím klukem rozešla velmi rychle, protože jsem chtěla být svobodná a věděla jsem, že si nebudu nechat diktovat, co mám dělat, že chci být svobodná.

Ale je pravda, že jsem často měla tu negativní motivaci, vyhnout se něčemu, co nechci. Například - moji rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky. Nechtěla jsem dopustit, aby se to stalo i mně – chtěla jsem to mít jinak. Taky celé mé dětství bylo poznamenané tím, že se moji rodiče neustále vymlouvali, že nemají peníze na to či ono. A mě strašně vadilo, že něco „nejde“. Furt jsem si říkala: „Ale já chci, aby to šlo! Tak když to nejde tudy, tak to půjde jinudy.“ A proto jsem si řekla: „Tak si na to vydělám sama, už vás nebudu potřebovat.“

Podobně to bylo, když jsem šla na vysokou školu. Šla jsem za inženýrským titulem, a všichni mi říkali: „Blondýna a mladá holka – inženýrský titul nezvládneš.“

Samozřejmě, že ty první dva roky byly obrovsky náročné. Musela jsem se doučovat spoustu věcí, protože na střední odborné škole jsme rozhodně neměli derivace a integrály. A první ročník na vysoké byl právě o derivacích a integrálech. Měla jsem ale štěstí – dali jsme dohromady partu lidí, která si vzájemně pomáhala. Já jsem doučovala ekonomii, marketing a management, co jsme měli na střední, a oni mě doučovali matematiku a fyziku. Byli tam i strojaři a stavbaři, kteří nás učili technickou mechaniku a rýsování. Byla to skvělá partička, která si skvěle pomáhala. A díky tomu jsme to zvládli až do pátého ročníku a přešli jsme přes ty obtížné období.

Proč to vlastně říkám? I když mě chtěli vyhodit, říkala jsem si: „Vyhodí mě dveřmi, přijdu oknem.“ Pořád jsem chtěla dokázat, že i ta blondýna může mít inženýrský titul, že i blondýna může být podnikatelka. Chci být ta svobodná, která si sama řekne, koho bude mít vedle sebe. Jednu dobu jsem měla motivační obrázek ženy, jak sedí u bazénu. Je tam v plavkách, má krásné brýle, krásné plavky, sedí u velkého krásného bazénu, a vedle ní je chlap, který ten bazén čistí – jako její pomocník. To mě motivovalo, to jsem chtěla dokázat.

A to mě pohánělo dál. Samozřejmě, když jsem začala podnikat a založila si živnost, objevily se obavy okolí: „Podnikatelé jsou jen ti, co někoho okrádají. Podnikatelé jsou špatní, kteří využívají systém. Podnikatelé jsou ti, co neplatí daně.“ Bylo tam spousta předsudků. A já jsem se těch lidí vždycky ptala: „Opravdu mě znáte jako šmejda? Opravdu mě znáte jako někoho, kdo chce parazitovat na systému, nebo mě znáte jako někoho, kdo chce něco vybudovat?

LK: Dobře, pro dnešek mi řekněte už jen jednu věc. Viděl jsem váš bazén – kdo ho čistí?

PM: Manžel:) A vždycky si na ten obrázek vzpomenu.