1/12: První setkání s Petrou Markovou

Poprvé jsme se s paní Petrou Markovou sešli v její kanceláři uprostřed Pardubic.

Setkání to bylo neformální a uvolněné, tak jako ostatně máme v plánu pokračovat ve všech zbylých dílech první série jejího vyprávění o tom, jak se dá dosáhnout úspěchu beze spěchu - tedy úspěchu, který vyžaduje trpělivost, dlouhodobou práci, a zároveň nemusí člověku ukrást všechen volný čas.

Náš úvodní dvacetiminutový rozhovor nebyl ani suchým výčtem shrnujícím Petřina životopisná data a dosažené mety, ani nějakým stylizovaným vykreslováním image milionářky libující si v luxusu. Pojďme si tedy nějaká základní data ukázat tady, ať víte, do čeho jdete:

Petra Marková

• narozena začátkem osmdesátých let v  severních Čechách (o svém věku mluví otevřeně, ale dopřejme jí soukromí alespoň neuváděním přesného roku)
• získala titul Ing. na Dopravní fakultě Univerzity Pardubice
• přes dvacet let pracuje v oboru finančního poradenství
• vede tým šedesáti lidí, které učí samostatnosti, aby je vést nemusela
• žije kousek od Pardubic s dcerou, manželem a psem
• v Pardubicích ji potkáte buď v její kanceláři, v kavárně nebo v MHD

Stále nejste přesvědčeni, že právě tento podcast byste si neměli nechat ujít?

Prozradím tedy ještě něco málo z obsahu. S Petrou jsme v úvodním díle hovořili o její motivaci - ať už o té prvotní, která kdysi její kariéru nastartovala, nebo o té současné, která ji vede k vytváření nových vizí do budoucna, aktualizovaných o její dnešní možnosti.

Petra Marková je ten typ člověka, kterého neodradí upozornění, že je něco nemožné. V těchto dvaceti minutách zmíní příklady z vlastní rodiny, ze školy i z období prvních pokusů o uplatnění a sebeprosazení.

Zároveň rozhodně není někým, kdo by vždy vše maloval na růžovo. Ve vyprávění svého byznysového životopisu, jehož prvních dvanáct dílů jsme začali postupně publikovat na platformě HeroHero, se nebude vyhýbat ani příkladům nevydařených nápadů a takových zastávek na cestě k úspěchu, jejichž jediným přínosem je získaná zkušenost.

Luko Karavan: Vítám vás, sebe i posluchače. My jsme se dohodli na autenticitě, čili nebudu předstírat že jsem moderátor který si vás někam pozval - protože vy jste si pozvala mě. Vy jste Petra Marková a já jsem tady proto, abyste mi odříkala svůj byznysový životopis. Zkuste mi na začátek vysvětlit, co to znamená. Co to je Úspěch beze spěchu?

Petra Marková: Je to z toho důvodu, že já jsem se nedávno zamyslela nad svým životem. Bude mi 45 let a už 20 let podnikám, velmi aktivně, a tak jsem si řekla, že by stálo za to se o ty své příběhy podělit. Protože vždycky, když se nám něco stalo, tak jsme si říkali, že o tom jednou budeme vyprávět vnoučatům, a že by z toho byla dobrá knížka. A byly by tam jak pozitivní, tak negativní příběhy o tom, jak lze budovat podnikání. Člověk má nějaké ambice, cíle, vize... a otázka je, jestli se mu to splní. Mně se hodně věcí splnilo, takže bych se chtěla o ty svoje příběhy podělit, protože to může někoho inspirovat, aby třeba z té cesty nesešel, aby v tom pokračoval dál a přijal, že se úspěch nedostaví hned.

LK: Dneska, v těch příštích 20 minutách, jste mi chtěla říct něco o tom, jaké byly ty úplné začátky - to znamená, že se přeneseme do doby před nějakými těmi 20 a více lety, do doby ještě než jste vůbec šla na vysokou školu. Kde se to ve vás vzalo, nebo kdy jste si uvědomila že se chcete v životě věnovat podnikání?

PM: Já bych řekla, že takovým mezníkem bylo, že jsem se na vysoké škole setkávala s různými lidmi, a jednoho dne mi jeden člověk představil knihu Bohatý táta - chudý táta. A to byl ten hlavní mezník, takže já vždycky říkám "život před knihou Roberta Kiyosakiho, a život po knize Roberta Kiyosakiho". Mně tahle knížka velmi ovlivnila v tom smyslu, že mi opravdu dodala tu ambici a ideu že i JÁ, z chudé rodiny, jak jsem to dlouho vnímala, můžu být jednou opravdu bohatá, můžu něco dokázat. Nicméně, něco z toho bylo ve mně už před tím, a nikam bych se nedostala, kdybych ty ambice neměla. Dneska, když se setkávám se svými lidmi, a přemýšlíme nad tím, jaké lidi náborovat do našeho týmu, a komu dát tu šanci, tak často připomínám, že bychom se měli ptát, jestli hráli jako děti Dostihy a sázky.

Mě osobně Dostihy a sázky strašně bavily. Sázet na ty koně, pořád kalkulovat, jak to udělat, aby to bylo výnosné, abych měla ty nejdražší koně a tak dále...

LK: Mluvila jste o tom, že jste poznala tu knihu, která vás nějak inspirovala. A do té doby jste měla jakou představu, co chcete vlastně v životě dělat? Proč jste si vybrala právě tu vysokou školu, kterou jste studovala?

PM: Studovala jsem na Univerzitě Pardubice, obor Dopravní management, marketing a logistika na Dopravní fakultě Jana Pernera. Já jsem hledala něco, co by mohlo být pokračováním mojí střední školy, bych rozvinula to, co jsem se na střední škole učila, abych nemusela rovnou ze střední školy jít do pracovního procesu. Už dlouho před tím jsem chtěla jít hlavně pryč z našeho malého města, kde jsem bydlela - nebyl to zrovna pupek světa. Tím pádem, když se třeba o Vánocích házelo botou při takovém tom zvyku, kde se zjistí, jestli ta žena zůstane doma a nebo půjde ven, tak mě vždycky ten škrpál ukazoval ven. Já jsem velmi chtěla jít někam pryč, a vlastně první možnost, kdy se mi to mohlo splnit, byla střední škola.

Takže když jsem šla na střední školu, velmi jsem se rozhodovala, co to bude. Samozřejmě jsem byla velmi mladá a vůbec jsem tomu nerozuměla... Takže moje úžasná sestra mi poradila, když jsem v pondělí měla odevzdávat přihlášku, a do poslední chvíle listovala těmi knížkami, že se mám jít zeptat na poštu, protože "tam všechno vědí". A já jsem tenhle vtip nepochopila, ale začalo se mi to líbit - pošta tady asi bude ještě třeba za těch 10, 20 let, aspoň tak jsem si to představovala, takže to vypadá jako nějaká forma jistoty, můžu se něco zajímavého naučit... OK, tak já půjdu na poštu! No a jediná poštovní škola byla 50 kilometrů od mého bydliště v Plzni. A mně to přišlo jako splnění mého snu, že můžu konečně do světa, do toho krajského města které má asi 150000 obyvatel, a už se tam můžu začít seberealizovat.

LK: Poštovní škola, dopravní škola... to vypadá, že jste směřovala někam do státního sektoru, a nakonec podnikáte.

PM: To víte, v Básnících Bára Štěpánová vždycky říkala, že bude pracovat na ministerstvu, takže já jsem si jeden čas dělala legraci, že po poštovní a dopravní škole určitě budu jednou pracovat na ministerstvu dopravy a spojů. Nicméně, na tu dopravku jsem zamířila z jiného důvodu. Já bych řekla, že mě v životě časo formovaly negativní věci. Když mi někdo řekl, že něco nejde, něco nemůžu, něco nesmím, tak o to víc mě to lákalo. Takže když mě doma napřed nechtěli pustit ani do Plzně, chtěla jsem pak samozřejmě ještě dál. A když mi výchovná poradkyně řekla, že jsem se zbláznila s nápadem jít studovat vysokou škole technického zaměření, zase mě to lákalo ještě víc. Takže jsem se hned po rozhovoru s výchovnou poradkyní rozhodla podat přihlášku na dopravku. Nakonec jsem byla jediná z naší třídy, kdo se tam dostal. Z 33 lidí, kteří studovali se mnou, jsme vysokou školu dokončili pouze tři.

LK: Zmínila jste, že jste si dříve představovala, že byste mohla skončit někde na ministerstvu. A teď, po těch letech, tady sedíme ve vaší vlastní kanceláři a vy místo úředničení vedete vlastní firmu. Řekněte mi, jak na to? Předpokládám, že mi teď povíte nějaký návod, jak snadno, rychle a jednoduše uspět, a třeba už zítra být bohatý a úspěšný:)

PM: No, o tom je právě ta cesta, o které se tady budeme bavit. Neexistuje nějaká rychlá poučka, se kterou lusknu prsty a všechno bude jinak. Bohužel to tak nefunguje. K tomu jsem se musela postupně dopracovat. Já to pořád vnímám tak, že pro nás, co podnikáme třeba už 10 nebo 20 let, byla právě ta Kiyosakiho knížka něčím, co nás nasměrovalo. Líbilo se mi, jak tam rozdělují možnosti, jak si vydělávat peníze.

Existují čtyři možnosti - vydělávat si peníze jako zaměstnanec je pouze jedna z těch čtyř možností. Ty další tři možnosti jsou o svobodě. Například mohu podnikat jako OSVČ. Ale tam jsem vnímala jako negativní to, že když budu nemocná nebo odjedu na dovolenou, nikdo mou práci za mě neudělá. A v tom případě se člověk může posunout do dalšího levelu – podnikatelského. A to už je o tom, že někomu dávám práci, že někoho zaměstnávám. A to mi přišlo atraktivní - já jsem vždycky chtěla být řídící pracovník nebo manažer, který někomu udává směr, říká, co má dělat a jak to má dělat. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že se musím spoustu věcí naučit, pokud chci tuto roli opravdu zastávat. Nikdy jsem nechtěla být ten typ dosazeného manažera, který tam sedí a vlastně vůbec neví, co se děje, a pak se jen snaží nějak korigovat lidi. Chtěla jsem těm věcem skutečně přijít na kloub, chtěla jsem je znát. Líbily se mi styly, jako je Baťův systém, kdy projdete všemi možnými pozicemi ve firmě. Nebála jsem se toho a zkoušela jsem to v různých firmách.

Ale pak je tady ta čtvrtá možnost, stát se investorem, což mě lákalo. Chtěla jsem se stát podnikatelem, který vybuduje něco, co může prodat, udělat exit, a stát se investorem, který do toho zainvestoval a pak už jen rozmýšlí, kam peníze znovu uložit, aby byl finančně nezávislý a nemusel už chodit do práce. Nebo jsem chtěla vybudovat něco, co mi může přinášet finanční nezávislost. Ale zároveň jsem si neuměla představit, že bych nedělala vůbec nic, třeba jen ležela na Bahamách. Hledala jsem něco, co mi dá zadní vrátka, pasivní příjem, který mě finančně zabezpečí, ale zároveň mi umožní dál zkoumat, kde jsou moje hranice.

To je vlastně to, co mě vždycky vedlo v životě dál – nekončit, ale stále pokračovat. Pořád hledám, kde mám své hranice a co ještě můžu dokázat. Uvědomila jsem si, že nemusím být mezi 80% obyvatel, kteří jsou jen zaměstnanci. Chtěla jsem se dostat mezi těch 20%, a pak už bylo na mně, jestli budu OSVČ, majitel firmy, nebo investor.

Toto rozhodnutí pro mě bylo zásadní a dnes jsem ráda, že jsem ho udělala v době, kdy jsem ještě neměla rodinu, závazky jako hypotéku na dům nebo leasing na auto. Udělala jsem to v době, kdy jsem si mohla dovolit i určité neúspěchy, které mě nijak neparalyzovaly. Jen jsem si samozřejmě dávala pozor, abych se nedostala do nějakého extrémního dluhu, který by vedl k exekuci nebo insolvenci.

LK: Když člověk podniká sám, nemůže si třeba ani na den vypadnout, protože celý podnik stojí na něm. Ale je to u vás vlastně jinak? Vy přece taky nemůžete jen tak vypadnout, nebo ano? Kdy jste měla naposledy dovolenou?

PM: Myslím si, že jsem měla naposledy dovolenou o Vánocích, takže to bylo v prosinci. Teď máme únor. O Vánocích jsem měla 10 dní dovolené.

LK: A nezvedáte telefon?

PM: Dneska už můžu říct, že nemusím.

LK: Jak dlouho to trvalo, dostat se do tohoto stavu?

PM: Celou dobu svého podnikání jsem stavěla na tom, že jsem žena. Věděla jsem, že chci mít děti, a vždycky jsem všechny lidi, které jsem do svého týmu brala, o tom informovala. Chtěla jsem z nich vybudovat samostatné jednotky, které mě nebudou potřebovat, a to co nejdříve. Neučila jsem je být na mě závislí, ale od začátku jsem jim dávala možnost svobody. Nechtěla jsem, aby dlouhodobě jen pasivně plnili, co jim řeknu, ale aby rozuměli tomu, proč to dělají, a aby byli samostatní.

Dneska, si nedovolím mít dovoleno jen ve chvíli, kdy mám nováčka a mám pocit, že se o něj nemá kdo postarat. Nicméně už dnes mám v týmu tolik lidí, kteří se můžou postarat, že opravdu můžu odjet na týden, hodit mobil třeba z okna a nemusím brát telefon. Na druhou stranu, možná narážíte na to, že mě znáte, a vidíte, jak často jsem u počítače nebo u mobilu. Ale to je proto, že mě to prostě zajímá. Chci být informovaná, co se v mém týmu děje. Nevnímám to totiž jako práci, ale jako životní styl. Je to pro mě jako druhá rodina a mě to baví.

LK: To už není o těch začátcích, je to o tom, kam jste firmu nebo své podnikání dostala. Když to porovnávám s minulostí, řekněte mi, jaký je výhled do budoucna? Chcete to přece jen někdy prodat, nebo prostě zabalit?

PM: Nechci to zabalit. Pracuji nejen na svém podnikání, ale zároveň v rámci nadnárodní firmy v oboru financí. Tento obor mě baví natolik, že se chci pokusit stát se spolumajitelkou této společnosti. Je to pro mě nějaká forma ocenění, která souvisí s mými ambicemi. Ty ambice nespočívají pouze v tom, kolik peněz budu vydělávat, ale také v tom, jak velký vliv můžu mít.

Nedávno jsem o tomto svém cíli mluvila s jednou koučkou. Tento cíl už pro mě není jen vizí, ale je to konkrétní plán, který mám naplánovaný na pět let. Koučka se mě ptala, proč to vlastně chci, jestli bych už neměla být spokojená a mít klid. Mám pětiletou dceru, a tak se mě ptala, jestli bych neměla být s ní doma a chodit s ní na kroužky. Což mimochodem dělám, takže se to dá zvládnout. Průměrně pracuji od pondělí do pátku šest hodin denně.

Pořád ve mně zůstává to, co mě doma učili – pokud můžeš, pomoz. To je něco, co mě definuje. Když jsem byla na vysoké škole a skládala slib, že všechny znalosti a dovednosti, které jsem nabyla, budu používat pro tuto zemi a její lidi, myslela jsem to opravdu vážně. Nebyl to jen prázdný slib, ale já to opravdu cítím jako závazek. Vždy jsem věřila, že pokud něco umíš a jsi v něčem dobrý, měl bys to nabídnout těm, kteří to nemohou sami.

Smyslem mého podnikání je naučit lidi rozumět financím, obchodu, managementu a podnikání. Chci jim pomoci rozvíjet osobní dovednosti, jako jsou komunikační schopnosti, a tím je posunout nejen v pracovním, ale i v soukromém životě. Když dnes přijde mladý člověk, často ho učím nejen odborným znalostem, ale i základům slušného chování a přístupu k druhým.

LK: Jinými slovy tvrdíte, že nejste ten ošklivý, velký zlý kapitalista, který chce zbohatnout na úkor ostatních?

PM: V mém DNA je, že ve financích pomáhám lidem budovat majetek. Chci, aby byli bohatí stejně jako já, v rámci svých možností. Je to otázka toho, co jsou ochotni pro to udělat.

LK: Dobře, budeme tedy dál pokračovat v našem rozhovoru o tom, co jste pro své cíle udělala vy.

PM: Těším se.

Z Petřiných sítí:

V prvním díle Úspěchu beze spěchu jsem zmínila jednu z knih, které mě ovlivnily - Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho. 🍀
U jeho nejznámnější knihy jsem ale neskončila, a tak u mně doma najdete i další, které tento učitel bohatých napsal.
Dokonce jsem Roberta i jeho ženu Kim měla možnost vidět osobně v roce 2011 u příležitosti jejich celodenního semináře v Praze.

Kdo se chcete dozvědět víc o pánovi, který mě naučil, že existuje dobrý a špatný dluh, že nemám pracovat pro peníze, ale nechat peníze pracovat pro sebe, a že cesta k bohatství začíná změnou myšlení a finančních návyků, můžete se mrknout na tento článek na Finexu - dozvíte se třeba taky to, že svou finanční gramotnost můžete zvyšovat pomocí deskové hry Cashflow, která se dá sehnat i u nás.