2/12: Jak rozeznat ve svých dětech talent? Nechat je projevit ho.

Ale nebudeme se tvářit, že šlo všechno až tak hladce, jak by mělo. Stále si ujasňujeme, jakým způsobem by mělo Petřino vyprávění plynout, určujeme hranice odhalení jejího soukromí, zkrátka improvizujeme a věříme, že díky tomu bude výsledek působit přesně tak autenticky a upřímně, jak jsme si předsevzali.

A o jakých tématech se po dnešním UBS bude mluvit?

• o vlivu rodinného zázemí na vznik motivace i odhodlání
• o tom, že podnikavá povaha si vystačí pro začátek i s umělými penězi
• o využití krátkodobých handicapů jako výhody
• a taky o tom, že úspěch někdy spočívá v nalezení rovnováhy mezi sny a tím, co nám přináší klid

Budu si muset dělat do vzniklé audiostopy nějaké časové značky, abych poznal, jestli mě paní Marková aspoň někdy pustila ke slovu.

Ale vážně. Je radost dělat rozhovor s někým, z koho není nutné něco páčit, kdo na otázky reaguje živě a spontánně. Jak jsem Petru upozorňoval hned zkraje: stříhat se dá vždycky, dotáčet by bylo horší.

Není divu, že paní Petra mluvila skoro bez doptávání a s nadšením. Začali jsme totiž jejím dětstvím, a i když v něm nebylo vše jen růžové, jednalo se přirozeně o převážně bezstarostné časy, kdy první experimenty s trhem vzešly čistě z chuti to zkusit, a nenesly s sebou takřka žádné riziko. Mluvím o tom, jak paní Petra popisovala svoje kšeftování se spolužáky s vidinou pořízení walkmana a podobných nepostradatelností.

Pak jsme se posunuli o pár let. Od obchodování s "hokejovými kartičkami" a podobným horkým zbožím se dostáváme k prvním oficiálním brigádám a praxím, bezstarostnost dětství se mění v nevázanost dospívání, a protože Petra nepatří k lidem stiženým sklony k přílišné nostalgii, namísto ustrnutí ve vzpomínkách se co chvíli zmíní o dnešku, tedy o době, kdy se jí jedno další dětství odehrává přímo před očima...

Jak jsem řekl v úvodu, povídalo se nám zase o kus lépe. Dokonce tak dobře, že se mi paní Petra rozpovídala skoro k nezastavení:)

Nakonec jsem ji vlídně upozornil, že už to pro dnešek stačí, a zrovna nám to krásně vyšlo tak, aby na konci našeho setkání bylo jedno velmi hezké poselství.

Ale příště, příště už se opravdu podíváme na tu univerzitu...

Luko Karavan: Dobrý den, paní Marková. Minule jsme se bavili o tom, co vás přivedlo k podnikání, a jaké byly vaše začátky. Dneska se na ty začátky zaměříme ještě o něco detailněji. Pojďme se vrátit na střední, možná dokonce na základní školu. Co bylo pro vás tou hlavní motivací vydělat si svoje první peníze? Bylo to třeba kvůli tomu, abyste si mohla koupit kartičky Pokémonů?

Petra Marková: Byly tam určitě nějaké spouštěče, hodně lidí se mě na to ptá. Často se mě ptají i na to, jak to můžou poznat u svých dětí a jak to rozvíjet, aby se z nich stali budoucí podnikatelé. Zmínila jsem minule toho Kiyosakiho, kde mi na vysoké škole něco "seplo", byl to život předtím a potom. Když nad tím teď přemýšlím, těch spouštěčů bylo víc a byl to nějaký postupný vývoj a postupné ujasňování si, co vlastně od života chci.

Možná už to, že se moji rodiče rozvedli, když mi byly tři roky, mi dalo takovou tu informaci: "Hele, nikdo jiný než ty se o tebe nepostará." Takže už od útlého věku ve mně rezonovalo to, že táta je daleko, máma chodí do práce, má toho hodně, a když se budu chtít mít nějak dobře, musím pro to něco udělat.

A teď, jak jste zmínil ty kartičky, tak na základní škole, někdy na začátku druhého stupně, kolem páté nebo šesté třídy, přišly do módy žvýkačky, které obsahovaly kartičky a nějaké peníze. Myslím, že tam byly dolary. Ty žvýkačky s kartičkami a penězi jsme si kupovali, protože jsme s nimi mohli kšeftovat ve třídě. V té době jsme to brali jako takový menší obchod, bylo to krátce po revoluci. Pamatuji si, že tehdy to byly želvy Ninja, Pokémoni ještě. Byli to Raphael, Donatello a tak dále, a my jsme se snažili dát dohromady všechny čtyři.

Buď jste ty kartičky kupovali za peníze, které jste měli, tedy nějaké libry, dolary a marky, nebo jste ty peníze šetřili a kartičky jenom prodávali. Byla tam také možnost poslat někam peníze a oni vám za to poslali nějakou odměnu, myslím, že to byl třeba hrníček nebo něco takového. To mě tehdy velmi bavilo a byla to taková šílená mánie, abych měla větší kapesné a mohla si koupit ještě jiné žvýkačky v obchodě. V té době už jsem dostávala nějaké základní kapesné na celý týden a musela jsem s tím vyjít. Tam už začaly nějaké mé první obchodní sklony.

Další věc - tenkrát jsme se doma rozhodli, ani nevím jak.. Neměli jsme auto, ale měli jsme garáž, tak jsme si v ní otevřeli bazar. Mamka tam jen napsala na plot "BAZAR" a uvedla otevírací dobu, většinou to bylo o víkendech. A maminky tam nosily věci, které chtěly prodat. Nosili tam své prádlo, které si sami označili cenovkami, podle toho, za kolik by si představovali, že ho prodáme. Když se to prodalo za tu cenu, vzali jsme si z toho 10% a 90% šlo paní, která to prádlo tam prodala. To nám začalo docela fungovat. Lidi chodili i ve všedních dnech, každou chvíli tam někdo zvonil. Takže místo abych dělala domácí úkoly, otevřela jsem garáž a šla prodávat do bazaru. Byla to taková brigáda, kde jsem si vydělávala nějaké peníze na věci, které jsem si přála, jako třeba walkman. Potom jsem chtěla i magneťák...

LK: Takže vaše první brigáda tedy nebyla taková, že byste šla někam oficiálně, třeba roznášet noviny, ale spíše jste se účastnila rodinného podniku.

PM: Ano. Pro mě to byly tehdy velké sny, koupit si něco takového, co mi rodiče nekoupí. Tehdy byl walkman opravdu hitem, něco jako dneska iPhone. A potom jsem chtěla takové to rádio, které umělo přehrávat dvě kazety, což bylo taky "wow" a stálo to nemálo.

Takže moje všechny první brigády měly takovou motivaci, že si koupím něco, co v té době každý neměl a rodiče mi to koupit nechtěli. Tak jsem začala přemýšlet nad tím, že by bylo dobré s těmi penězi nějak pracovat, třeba nakoupit více kartiček a prodat je za víc. To přišlo tak nějak intuitivně, že když to jde, proč to nezkusit. Už jsem tam zkoušela takové ty obchodní triky, jak určovat cenu té kartičky. Sledujte psychologii toho druhého, jak moc tu kartičku chce. Když jsem viděla, jak moc po té kartičce touží, cena rostla. I když jsem neznala zákony ekonomie, bylo to intuitivní. V té době nebylo běžné, že si najdete informace na internetu. Takže to byla nějaká intuice – zkusme to udělat tak a tak.

Někdy jsem prodala kartičku za méně, když po ní nebyl takový zájem. Ale ten, kdo po ní hodně toužil, za ni dal víc. Vlastně jsem si vzala i provizi, když jsem doporučila, kdo tu kartičku má, i když jsem ji neměla.

LK: Takže se bavíme o rozvíjejících se schopnostech, které jste si osvojila v rodinném podniku, ve škole nebo mezi kamarády. Ale co byla ta první oficiální brigáda?

PM: Minule jsem říkala, že moje sestra mě jendou poslala na poštu, takže jsem si podala přihlášku na Střední odborné učiliště poštovní. Můj motiv byl ten, že jsem chtěla do Plzně, do krajského města, protože v tom mém malém městě mi to přišlo malé. Chtěla jsem jít za informacemi, možnostmi a inspirací. Zároveň jsem v Plzni začala chodit o víkendech na brigádu, kde mi už umožnili pracovat ve čtrnácti letech, aniž bych čekala na patnáctku. V té době jsem ještě neměla občanku, takže všechny dokumenty museli podepisovat moji rodiče, hlavně maminka. Poté jsem začala pravidelně každý prázdniny pracovat na poště, kde jsem, jak se říká, začínala od píky. Nejprve jsem roznášela poštu, později jsem pracovala na přepážce, a nakonec jsem se vypracovala až na bankovní přepážku.

V období prázdnin mě na poště měli velmi rádi, protože nedaleko bylo velké koupaliště, kam často jezdili Holanďané. A ti se tam pokoušeli domluvit anglicky, což tehdy u nás skoro nikdo neuměl, ale my jsme se angličtinu učili ve škole, takže jsem byla asi jediná na poště, kdo anglicky uměl nebo se o to alespoň snažil.

Měla jsem taky "štěstí", že jsem si ve druhém ročníku na střední škole zlomila ruku. Díky tomu jsem šla pracovat na poštu v Plzni, kde byla už digitalizovaná. Byla jsem jednou z těch, kteří měli výhodu oproti spolužákům, protože jsem se naučila psát levou rukou a na počítači mi to potom šlo velmi rychle. Díky tomu jsem se rychle dostala k bankovní přepážce, protože jsem nemohla tahat balíky nebo dělat manuální práci, a tak jsem se více zaměřila na administrativní činnosti.

LK: Teď bych chtěla přejít na chvíli k současnosti. Mluvila jste o tom, že jste v dospívání měla motivaci opustit malé město a dostat se do většího světa. Dneska ale žijete na vesnici, která je ještě menší než vaše rodné městečko. Co se změnilo?

PM: Možná bych mohla říct, co mě motivovalo k tomu, abych dneska žila na vesnici.

Narodila jsem se v jednom městě, poté jsme se přestěhovali do druhého města, a já jsem vždycky chtěla být ve větším a větším. Proto jsem šla na střední školu do Plzně a na vysokou školu jsem váhala, jestli jít do Prahy nebo do jiného velkého města. V té době jsem neměla ambice jít úplně do zahraničí, protože jsem byla takové to "komunistické dítě" a pro mě byla i Plzeň nebo Praha dostatečně velká.

Začala jsem ale cestovat už někdy ve čtrnácti letech, a v patnácti jsem se jela podívat do Londýna, Berlína a dalších měst. Chtěla jsem vidět svět, ale pořád jsem se držela toho, co říkali starší lidé, že pokud půjdu někam do zahraničí, nespadne mi tam všechno samo do klína. Proto jsem se držela spíše doma nebo jsem cestovala jen na dovolené, ale touha po větším světě ve mně zůstala. Všichni mířili do Prahy, do Prahy, do Prahy. Já jsem ale vždycky chtěla být něčím výjimečná, a tak jsem se rozhodla jít na vysokou školu do Pardubic. Přesto mě to pořád táhlo do Prahy, a tak jsem si dala slib, že jednou si tam koupím byt a stanu se pražačkou, což se mi podařilo.

Vyzkoušela jsem si život v Praze, stala jsem se tou pražandou, ale najednou mi začala vadit ta rychlost, hektičnost a hluk. Když jsem pak začala přemýšlet, kde bych chtěla vychovávat své děti a kde bych chtěla žít, začala jsem utíkat na venkov. Měla jsem štěstí, že jsem se seznámila s partnerem, který chtěl také na venkov. Začali jsme si budovat hnízdečko lásky v domě, který nebyl úplně připravený k bydlení, takže jsme ho museli celý předělat. Bydleli jsme v přízemí a dům byl dvougenerační, takže jsme horní patro pronajímali lidem, kteří si stavěli svůj vlastní dům. Tím jsme si pokryli část nákladů na opravy a bydlení.

Dokonce jsme si do domu vzali člověka, který nám tam pracoval a zároveň tam bydlel, což bylo levnější, než kdyby tam dojížděl někdo zvenku. Už tehdy jsme hledali úspory a snažili se postavit dům co nejlevněji. Tím jsem chtěla vysvětlit, proč dneska bydlím na vesnici – mám tam ráda klid, mír, znám tamní lidi a mám pocit, že je tam bezpečněji.

Když se podívám zpátky na své dospívání, nechci, aby to vypadalo, že jsem si neužívala nebo že jsem pořád jenom přemýšlela o penězích. Naopak, věk od 14 do 18 let byl pro mě jednou velkou párty. Naučila jsem se vydělávat peníze, ale zároveň jsem si ráda užívala života. Abych ušetřila, jezdila jsem domů jen jednou za měsíc, místo toho, abych jezdila každý týden...

Během toho času jsem se seznamovala s novými lidmi, začala jsem chodit na divadelní kroužek. Měla jsem štěstí, že jsem se od mala setkávala se staršími lidmi, kteří mě formovali. Moje sestra je o 10 let starší, a tak mě přivedla do vodáckého oddílu, kde se o nás starali starší vedoucí. Z jejich zkušeností jsem hodně čerpala a díky tomu jsem byla na život lépe připravená. To samé jsem dělala i na střední škole, když jsem začala chodit do divadelního kroužku, kde byli lidé o 10 a více let starší. Ti nás formovali, trávili jsme s nimi víkendy, hráli divadlo a vydělávali si tím.

Někteří naši starší kamarádi pracovali celý týden v Plzni a o víkendech jezdili za svými přítelkyněmi. V pátek odjeli a v neděli se vrátili, mezitím jsme my bydleli v jejich bytech. Já jsem tedy nebyla na internátu, ale bydlela jsem v jejich bytě, za což jsme jim například uklidili. Takto jsme mohli velmi levně bydlet v Plzni.

LK: Když jsme se bavili o tom, jak má být pojato vaše vyprávění a co je jeho cílem, byla tam důležitá ta myšlenka někoho inspirovat nebo ukázat, co je možné dosáhnout. Myslím tím někoho, kdo je na začátku své cesty.

PM: Dnes si myslím, že se děti dost opečovávají, což se projevuje třeba tím, že se na pohovorech setkávám s lidmi, kterým je 19 let, ale nikdy nebyli na brigádě. Tomu dnes říkám "mamánci", a přijde mi to šílené. Ve věku 14 až 20 let jsem měla za sebou spoustu brigád, zkušeností, věděla jsem, jak si spočítat mzdu, jak se započítávají dny volna, jak si spočítat dovolenou a podobně.

Pokud dnes hledám někoho do týmu a chci mu dát příležitost už od 20 let, zajímalo by mě, jestli má za sebou zkušenosti z brigád. Přijde mi, že dnešní doba je otevřenější různým brigádám a myslím si, že by to měla být chuť vzdělávat se a získávat dovednosti. Škola vám dá hodně teorie, ale pokud ji neumíte použít v praxi, je to k ničemu, protože většinu teorie časem zapomenete.

Dnes se hodně ptáme na to, jaké má člověk dovednosti a co z těch znalostí dokáže použít. Nebo na čem pracuje, aby to převedl do praxe a své zkušenosti. Brigády mi přišly jako velmi zábavné, takže jsem si vybírala takové, kde mě to bude bavit, kde mě bude bavit kolektiv a práce. Samozřejmě, ne vždy mě všechno bavilo, ale vždy jsem si řekla, proč to dělám. Motivace byla finanční, například jsem si vydělávala na řidičský průkaz, abych ho měla v 18 letech, nebo na diskotéky. Zároveň jsem hledala, co mě na tom baví, i když to nebyla prvotní motivace - třeba když jsem pracovala na poště, dostala jsem se na bankovní přepážku. Vedoucí pošty odjela na dovolenou na týden, a tak jsme tam s kolegyní seděly a různě se hecovaly, dělaly jsme si z toho srandu.

V jednu chvíli jsme si všimly, že na poštu často chodí otrávení důchodci, kteří tam přicházeli velmi pravidelně. Rozhodla jsem se trochu rozveselit atmosféru a na dveře k přepážce jsem nalepila vzkaz s nápisem: „Vstup pouze s úsměvem.“ A pak se začaly dít věci. Důchodci se začali před vchodem česat, nandávat si zuby a podobně. Musím říct, že to byl jeden z nejhezčích týdnů.

LK: Tak děkuju, že jste mi dneska poradila poselství na závěr, protože nic hezčího už si dneska nemůžeme říct: „Vstup pouze s úsměvem.“

PM: Já vám taky děkuju.