11/12 O finační gramotnosti

V jedenáctém díle se Petra Marková vrací k období, kdy si vydělala své první peníze – a hlavně k tomu, jak s nimi naložila. Co ji přivedlo k zájmu o investice? Jakou roli hrála finanční negramotnost v jejích začátcích a proč dnes učí, že nejdřív máme zaplatit sami sobě?

LK:
Hned v prvním nebo druhém díle jsme se bavili o tom, jak jste si vydělala své první peníze. Dnes bych se rád zaměřil na to, jak jste s nimi tehdy nakládala. Nejen utrácení, ale i téma, o kterém často mluvíte — finanční gramotnost. Protože dnes byste o ní mohla přednášet celé hodiny.

PM:
To jsme tam už zmiňovali, že jsem začínala vydělávat, protože mi prostě chyběly věci, které měli moji vrstevníci. Chtěla jsem je mít taky, takže ta prvotní motivace byla jasná — vydělat si na to, co ostatní měli samozřejmě od rodičů.
Ale taky jsem tam poprvé zmínila Roberta Kiyosakiho — tam jsem začala chápat rozdíl mezi aktivy a pasivy. Ale přiznám se, tohle přišlo až o něco později, ne hned ve dvaceti.

LK:
Pamatujete si, jak jste tehdy s penězi zacházela?

PM:
Jo. Když se podívám zpět — třeba na to, co jsem dělala v osmnácti — napadá mě takový hezký příběh. Většina rodičů dřív dětem spořila. Většinou u tehdejší Československé státní pojišťovny. Spoření končilo osmnáctinami. A na Vánoce jste pak od rodičů dostávali "výbavu" — hrnečky, hrnce, povlečení... Takové věci do domácnosti. Často jste je ani nepoužil. Pamatuju si třeba povlečení od babičky s nějakým vzorem, který mi připomínal komunistickou stranu, a tehdy jsem si říkala, že tím si teda rozhodně peřinu nepovleču.

LK:
A něco finančně hodnotnějšího jste dostala?

PM:
Ano. Rodiče mi spořili, a když mi bylo osmnáct, dostala jsem 18 tisíc. Nejspíš to bylo kombinací pojistky a spoření přes Českou spořitelnu. V té době měl kamarád mé sestry čerstvě práci u jedné finančně-poradenské firmy a přišel s investicí do amerických akcií. Tvrdil, že je to výborná příležitost — krásné růsty, skvělý výnos.
Já tomu vůbec nerozuměla, rodina taky ne. Ale líbilo se mi to. Tak jsem těch osmnáct tisíc do těch akcií dala — s tím, že to nechám třeba do 25, 26 let, až budu zakládat rodinu.

LK:
A jak to dopadlo?

PM:
No... dopadlo to tak, že už během prvního roku začaly trhy padat. Z těch osmnácti tisíc mi zbylo nějakých šest. Což byla tehdy částka, za kterou jste mohl koupit ledničku s pračkou — fakt velká výbava do domácnosti.
Ale tohle mě vlastně nakoplo. Začala jsem se o finance zajímat. Chtěla jsem pochopit, proč mi ten kluk sliboval zisky, a místo toho jsem měla ztrátu. Jak je možné, že jsem se nechala takhle nachytat — a nejen já, ale i moje rodina?

LK:
A byl to teda začátek vaší cesty k finanční gramotnosti?

PM:
Přesně tak. A ještě jedna věc – těch 18 tisíc pro mě nebyla úplně závratná suma, protože jsem si sama přivydělávala jako hosteska. Takže jsem to vnímala spíš jako takový test. Dělala jsem si z toho kluka srandu, že se teď musí schovávat před lidma v kanále, protože už ho určitě pár lidí zmlátilo.
On sám zřejmě taky nechápal, co vlastně prodává. Byl to dobrý obchodník, ale nerozuměl tomu, co nabízí.

LK:
Čekal jsem, že řeknete, že kdybyste to radši propila, byl by z toho větší užitek… Ale ono ne. Váš užitek přišel v jiné podobě — začala jste si zjišťovat, jak se to má dělat správně.

PM:
Přesně. Když jsem šla ze střední rovnou na vysokou, začali jsme mít ekonomii a zabývali se financemi a finančními trhy. Pamatuju si, jak jsem se začala ptát profesorek — a bylo vidět, že i ony v tom často tápou. Internet tehdy ještě nebyl tak rozjetý.
Začala jsem chodit do knihovny, seznamovala se s lidmi, co se investicím věnovali. A tak jsem se dostala i ke Kiyosakimu — pochopila jsem, co jsou aktiva, co pasiva, co jsou investice, co je akcie, co dluhopis…

LK:
Pamatujete si, co jste tehdy v knihovně vlastně mohla najít? Byly už k dispozici kvalitní informace?

PM:
Byly to většinou překlady amerických autorů. Knihy zaměřené hlavně na studenty ekonomie nebo ekonomické směry obecně. Musel jste hodně hledat, nebylo to tak přístupné jako dnes.

LK:
Musela jste se k těm informacím hodně složitě dostávat?

PM:
Ano, ale výhoda byla, že v Americe už tehdy byla finanční gramotnost dál. Postupně se začalo víc překládat, přicházely nové materiály. A když člověk chtěl, našel si to.

LK:
A k čemu jste tehdy peníze nejčastěji utrácela?

PM:
Za oblečení, diskotéky, knihy, kurzy... Začaly se tu objevovat placené semináře — třeba o akciových trzích. Ale byly drahé, klidně tři tisíce za tři hodiny. Takže jsem se učila, že i do informací se vyplatí investovat.

PM:
Když jsem pak začala s finančním poradenstvím, zaujalo mě stavební spoření. Byla tam státní podpora, fixní úrok, stabilita. A lidi o tom moc nevěděli. Třeba že si může rodina se dvěma dětmi založit čtyři smlouvy, každou s vkladem 18 000 Kč ročně, a získat 4 500 Kč státní podporu ke každé.

LK:
Vy jste ale tehdy vlastně neprodávala jen produkt — prodávala jste informace.

PM:
Přesně. A lidem to často nikdo nevysvětlil. Já jako studentka měla v ruce informace, které většina dospělých neznala. To mě nadchlo. Dneska vím, že kdo má informace, ten je napřed.

LK:
To je rozdíl mezi vámi a třeba někým, kdo „jen“ jezdí traktorem. Ale co je podle vás to finanční minimum, které by měl zvládat každý?

PM:
Za mě — pochopit základní principy. V zahraničí jsou dál: Švýcarsko, Rakousko, Anglie... Tam lidé ví, že všechno sami nezvládnou. U nás si pořád hodně lidí myslí, že jsou „Ferda mravenec“. Ale jak si člověk sám neudělá slepé střevo, tak si sám neudělá ani správný finanční plán.

PM:
Finanční gramotnost není jen znalost, je to postoj. Nestačí poslouchat rady, musí chtít. Dnes lidem posílám zdarma přednášky — a stejně slyším, že nemají čas.

LK:
Máte nějaký konkrétní přístup, který lidem doporučujete?

PM:
Ano, pravidlo 10-20-30-40.

10 % dám na rezervu

20 % na dlouhodobé úspory/investice

30 % na bydlení, energie, splátky

a 40 % mohu spotřebovat

Ale hlavní je: nejdřív zaplať sám sobě. Když přijde výplata, dejte si 30 % stranou hned, ne až na konci měsíce. Jinak nic nezbyde. Většina lidí to dělá opačně — utratí vše, a pak říká, že ušetřit nejde.

LK:
Co říkáte lidem, kteří kouří, pijí, utrácí za blbosti? Dá se s tím pracovat?

PM:
Dá. Máme třeba kolegyni, která klienty doslova hlídá. Posílají jí potvrzení, že opravdu odložili peníze. A pokud ne, tak jim řekne: buď budeš kouřit, nebo mít úspory. Vyber si. Ale většina lidí potřebuje impuls. A musí chtít sami. Jako alkoholik, který se jde léčit — dokud to nechce on sám, nezmění se nic.

LK:
A když nepomáhají ani čísla?

PM:
Pak ukazuju důsledky. Uděláme třeba přehled: za posledních 10 let jste vydělal 4 miliony — kde jsou? Máte dvě stě tisíc? A zbytek? Lidi si často neuvědomí ten propad, dokud to nevidí černé na bílém.

PM:
Pamatuju si skvělý pořad z televize, kde se rodině, co byla ročně ve ztrátě, přišla „exekuce“ a řekli: najděte doma věci za 120 000, které prodáme. A oni se opravdu museli rozhodnout, co z bytu půjde pryč. Až tehdy jim došlo, co to znamená žít na dluh. Silný zážitek.

LK:
Takže jde o to, uvědomit si hodnotu peněz?

PM:
Ano. Třeba i jen tím, že se na ně podíváte, zamyslíte se, jestli vám za to ta věc opravdu stojí. Stačí na chvíli zamávat bankovkám, než je utratíte.

LK:
Tak já teď zamávám vám. Díky, a těším se příště.

PM:
Na shledanou.