10/12 V digitálním světě

V tomto díle se Petra Marková ohlíží za dramatickými proměnami podnikatelského prostředí za posledních dvacet pět let – od papírových diářů a pevných linek až po online schůzky, digitální podpisy a nákupy jedním klikem. Jak pandemie urychlila přijetí technologií, které předtím vzbuzovaly odpor? A co všechno jsme tím možná i ztratili?

Luko Karavan: Dobrý den, paní Marková. Sedíme tu spolu, mluvíme do mikrofonu připojeného k počítači a já jsem sem dorazil na elektrokoloběžce. Domlouvali jsme se přes telefony – zkrátka technologie nás obklopují už dlouho. Říkala jste, že jednou z prvních věcí, na kterou jste si musela vydělat, byl walkman. A přesto se věci od té doby dost změnily. Před pětadvaceti lety nebyl internet běžně dostupný a telefonní čísla jsme psali do papírových diářů. Co vnímáte jako největší rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem?

Petra Marková: Internet tehdy opravdu nebyl běžný. Já jsem se s ním začala seznamovat až na vysoké škole. Ještě předtím jsme se učili na počítačích programovat v Karle – ten reagoval na jednoduché příkazy typu „otoč se třikrát doprava“. Později na vysoké jsme měli Turbo Pascal. Tehdy ještě počítače připomínaly spíš televize a informace se zadávaly přes děrné karty.

Když jsem začínala podnikat, lidé ještě volali z pevných linek nebo z budek. Já sama jsem domů z kolejí volala z telefonní karty – tehdy ještě ne platební, ale speciální. Mít mobil byl pokrok. Můj první byl Alcatel a na koleji jsem si dokonce zažádala o pokoj s internetem – ten byl v jednom z pěti bloků.

LK: Takže už jste byla pokroková. Dneska spousta mladých ani telefonní čísla nezná, všechno řeší přes sociální sítě.

PM: Přesně. Dřív jsme si tvořili osobní síť kontaktů, kde jsme měli stovky čísel. Dnes mají mladí třeba tisíc jmen, ale jen na pár desítek lidí mají skutečný kontakt. A běžně se stává, že když někdo přestane komunikovat, prostě si vás zablokuje – beze slova. Nevíte proč, nemáte šanci zjistit, co se stalo. To je pro mě obrovská změna – dřív bylo vše víc osobní, rozhodovalo se přes přímý kontakt, telefonát, setkání. Dnes je to spíš o psaní, které často postrádá emoci i jasnost.

LK: Zmínila jste, že máte obavy, že vám „ujede vlak“, třeba v souvislosti s nástupem AI. Ale znáte i lidi, kteří ten vlak zaspali?

PM: Přiznám se, že v mém byznysu se snažíme držet krok, takže kdo už nestačí, ten z prostředí většinou vypadne. Možná proto o nich ani nevím. Ale dnes se hodně inspiruju příběhy úspěšných – třeba paní Kijonkové ze Zásilkovny. Začala prakticky v garáži, podobně jako Jobs nebo Gates, a za 13 let vybudovala obrovskou firmu. Využila jen správně moment na trhu – že lidé chtěli jednoduše posílat a přijímat zásilky. Lidé tehdy začali přirozeně hledat cesty, jak se vyhnout frontám na poště nebo čekání na pošťáka. Paní Kijonková zkrátka vycítila, co lidem chybí, a naplnila mezeru na trhu. Podobné příběhy mě inspirují.

Já osobně musím říct, že mě výrazně posunul covid. Ještě před ním jsem přemýšlela o mateřské a zároveň řešila, jak dál provozovat pobočky – Pardubice, Plzeň, Praha. Často jsem dojížděla nebo vše řešila telefonicky. Když jsem někomu navrhla online schůzku přes Zoom nebo Meet, narazila jsem na odpor. A pak přišel covid – a najednou to šlo. Lidé se začali připojovat online a mně se výrazně ulevilo.

Získali jsme tím obrovskou efektivitu. Klienti i kolegové si zvykli, zavedli jsme elektronické materiály, digitální podpisy… Všechno jsme měli připravené, ale teprve pandemie způsobila, že se to opravdu začalo používat v praxi.

LK: Takže jste v tom viděla určitou formu osvobození?

PM: Určitě. Nikdy mě nebavilo trávit čas v supermarketu. Počítat, jestli můžu koupit 24 nebo 36 mlék v akci. Když přišel třeba Globus se samoobslužným skenerem, to byla úleva. A pak služby jako Rohlík, Košík, Tesco… Jsem nadšená, že můžu nakoupit z domu.

Stejně tak s jídlem – schůzka za schůzkou, ale oběd mi přijde přes Dáme jídlo. A to samé v dopravě – dnes si koupím jízdenku mobilem, vrátím ji těsně před odjezdem, když přijede jiný spoj. To je obrovský komfort. Aplikace, digitalizace, to všechno mi dává smysl – i když samozřejmě otázka je, co z toho nahradí lidský kontakt. Ne všechno by se mělo virtualizovat.

LK: Zmínila jste, že před covidem byl odpor k online schůzkám. Já to zase znám z druhé strany – bránili se hlavně šéfové, kteří měli strach, že lidé na home office nebudou pracovat.

PM: Ano, i s tím mám zkušenost. Ale podle mě jde spíš o fázi – když máme nováčky, chceme je mít chvíli fyzicky v kanceláři, aby se naučili správné návyky, mohli se doptat, viděli, jak to dělají ostatní. Potom už je možné je pustit i na dálku.

A někteří lidé preferují kancelář – mají tam klid od rodiny. Jiní, jako třeba já, si doma nastaví pracovní prostředí a zvládnou toho i víc. Důležité je, aby práce byla kvalitně odvedená – jestli je udělaná z kanceláře nebo z pracovny, to už je vedlejší.

LK: To dává smysl. A z hlediska technologie jako takové – jak moc vám změnila způsob práce?

PM: Dramaticky. V začátcích jsem všechno musela klientovi osobně donést, vytisknout, okopírovat. Až později přišly mobily s fotoaparáty, pak e-maily… Postupně jsme přešli na elektronické formuláře, podpisy, PDF výstupy. Byla jsem mezi prvními, kdo na školeních začal používat PowerPoint.

Dřív jsme prezentace tiskli, laminovali a listovali s nimi fyzicky – dnes máme tablety a sdílené obrazovky. Jsem ráda, že jsme u toho byli už v roce 2007, když vznikaly první interní elektronické materiály. Papír byl pomalý, nákladný a chybový. Dnes to děláme digitálně, efektivně a ekologicky.

LK: A když říkáte „prezentace“, myslíte tím původně opravdu fyzický sešit?

PM: Ano, přesně tak. Zalaminované listy, které jsme s klientem probírali. Protože tehdy ještě nebyl notebook standard. Až postupně se to přesunulo na tablety, dnes i mobily. A s tím i elektronické podpisy.

LK: Na začátku rozhovoru jsem zmínil mikrofon, počítač, klimatizaci… a vy jste mi teď připomněla, že tu máme ještě kávovar. Ale i tady na venkově se něco nemění. Co byste řekla na závěr – jak využít technologie, ale nepodlehnout jim?

PM: Ač to možná nepůsobí, jsem vlastně introvert. A během covidu mi vyhovovalo, že mě nikdo neruší a můžu si pracovat doma. Ale časem jsem pochopila, že to není plnohodnotná cesta. Je to povrchní. Pokud chceme skutečně kvalitní vztahy – s klienty i spolupracovníky – musíme se vidět. Mluvit osobně. Vidět reakce. Nejen si něco číst z obrazovky.

Online komunikace šetří čas, to ano. Ale nedá se z ní poznat vše. Například si nevšimnete, že má klient zlomenou nohu a nemůže přijet na školení. Tohle vám neřekne, protože to nepovažuje za důležité – ale fyzicky byste to hned viděl.

LK: Takže osobní kontakt zůstává nenahraditelný?

PM: Určitě. Proto jsem si nastavila pravidlo – alespoň jednou měsíčně jedu do měst za kolegy a klienty. Celý den tam strávím. Ptám se, jak se jim daří, co potřebují. Protože z e-mailů a online hovorů vám spousta věcí uteče.

Takže technologie ano – ale s mírou. A nezapomínat na čerstvý vzduch, lidské vztahy, kontakt. Teď končíme nahrávání, koloběžka se mi dobila, a já jedu do lesa.

LK: Krásná představa. Já jdu za dcerou a těším se na příště.

PM: Nashledanou.

LK: Nashledanou.